Učitelská tradice a láska k hudbě. Rodina Barvíkových zanechala v Hodoníně výraznou stopu

Ilustrační foto
Autor: Hodonínské Listy

Návraty domů prožívá každý jinak, a přece v podstatě stejně. Ať už se blíží unaven a pěšky po známé cestě kolem důvěrně známých stromů a s vnitřním napětím čeká na okamžik, kdy se na obzoru objeví obraz, jenž nikdy nikomu nezmizí z jeho vnitřních představ a nebo ať už se jiný náhle vrací moderním dopravním prostředkem po létech tam, kde sotva co poznává, protože život bouřlivě mění prostředí i lidi. (Návrat domů, rozhlasový pořad Miroslava Barvíka z cyklu Hovory o hudbě, 1966)

Od září roku 1909 putovala pěšky dvanáctiletá studentka Růženka Kurková každý školní den přes louky a pole z rodných Lužic do města Hodonína.Měla namířeno do patrové rožní budovy s velkými okny a věžičkou. Mohutná stavba svými křídly vybíhala do ulic jménem Měšťanská a Dolní Valy. Její název zněl vznešeně: Zemská vyšší česká reálka v Hodoníně. Mezi lidmi se jí říkalo zkráceně česká reálka. Slavnostně byla otevřena v září 1896 a poskytovala sedmileté vzdělání s maturitou v českém jazyce. Růženka do ní nechodila přes louky a pole sama. Společně s ní docházelo za českým vzděláním do Hodonína i několik dalších dětí různého věku z Lužic a okolních vesnic. Přesto byla Růženka výjimečná. Na počátku 20. století totiž nebylo právo na středoškolské vzdělání u děvčat samozřejmostí. Avšak Růženka měla to štěstí, že od září roku 1905 bylo dívkám umožněno na hodonínské české reálce studovat jako privatistky. Navštěvovaly pravidelně výuku, seděly v zadních lavicích a vyučování se zúčastňovaly takzvanými náslechy.

Z některých předmětů, jako byl třeba tělocvik, byly osvobozeny. Na konci pololetí pak vykonávaly výroční zkoušky.

S Růženkou, která byla první privatistka z Lužic, nastoupilo do prvního ročníku devět dívek, chlapců bylo čtyřicet tři. Ne všem se podařilo školu dostudovat. Devatenáctiletá Růžena Kurková však zvládla všech sedm let úspěšně a v červnu roku 1916 ukončila zdárně studium maturitou. Jako nejstarší pak doma pomáhala s hospodářstvím a také učila v lužické obecné škole. Ne dlouho.

V únoru roku 1918 řekla Růžena Kurková v kostele sv. Tomáše v Brně své ano snoubenci Metoději Barvíkovi. O čtrnáct let starší Metoděj pocházel z Drnovic u Kunštátu. Byl z učitelské rodiny a ani jeho učitelství neminulo. Po studiu v Brně nastoupil v roce 1904 ve svých dvaceti jedna letech jako učitel obecné školy v Lužicích. Své povolání vykonával řádně a ve školním roce 1916–17 dokonce zastával místo ředitele.

Novomanželé Barvíkovi zůstali i po svatbě v Lužicích a v září roku 1919 přivítali na svět syna Miroslava. V polovině dvacátých let se pak rodina přestěhovala do Hodonína, kde již dříve přijal Metoděj Barvík místo učitele na chlapecké škole měšťanské. Manželka Růžena zůstala doma a starala se o domácnost a malého Mirka. Navštěvoval obecnou školu, a když v roce 1930 dosáhl jedenácti let, byl přijat ke studiu na Státní reálce v Hodoníně.

Mirek Barvík tak začal studovat ve stejném školním ústavu, jen pod jiným názvem, jako před lety jeho maminka Růžena Kurková. Děvčata již nebyla vedena jako privatistky, ale účastnila se řádně výuky společně s chlapci. Ve školním roce 1930–31, kdy Mirek nastoupil do prvního ročníku, však byly nově zavedeny samostatné chlapecké a dívčí třídy. Chlapců bylo v I.a třicet tři, ve vedlejším „béčku“ třicet jedna dívek. Také docházka do školy byla u Mirka jiná než u jeho maminky. Za vzděláním nemusel docházet jako ona několik kilometrů, protože bydlel v Hodoníně. Přesto pro něj cesta ze školy nebyla vždy jednoduchá. Poněvadž jeho tatínek učil na chlapecké měšťance, byl jeho syn dostatečně znám, což zapříčinilo mnohé bitky a nepříjemné situace, kdy si chlapci z měšťanky vybíjeli na Mirkovi vztek za špatné známky, které jim Mirkův tatínek udělil. Ale neprožíval jen krušné chvíle.

Byl skautem, cvičil v Sokole, sbíral byliny, chytal ryby, sestrojil krystalku, jezdil na kole a v zimě bruslil. Chodil do hodin klavíru a též k panu kapelníku Kapsíkovi do houslí společně se svým nejlepším kamarádem a spolužákem Dušanem Novákem, synem kronikáře Vladimíra Nováka. S ním a dalšími dvěma spolužáky založili malý houslový orchestr, který hrál doprovod při dětských loutkových představeních.

Mirek Barvík byl také obyčejný kluk, který vytrhl stránku ve vypůjčené knize, protože se mu líbil obrázek jezdce na koni, chytal rejsky, děvčatům posílal psaníčka a kreslil karikatury učitelů. V roce 1934 tatínek Metoděj Barvík změnil učitelské působiště a rodina se z Hodonína odstěhovala. A tak skončilo dětství a hodonínská studentská etapa Miroslava Barvíka. Ve studiu pokračoval na II. Státní české reálce v Brně v Křenové ulici, kde v roce 1937 také složil zkoušku dospělosti.

Miroslav Barvík následně vystudoval na brněnské konzervatoři skladbu a klavír, na Masarykově univerzitě hudební vědu, a poté pokračoval v rodové pedagogické tradici. Na Masarykově ústavu hudby F. M. Hradila v Ostravě, na konzervatoři v Brně a Praze učil kromě hry na klavír a dirigování hlavně hudební teorii a dějiny hudby. Skládal kantáty, orchestrální a komorní skladby, písně, pochody, upravoval lidové písně. V politických názorech byl člověk tápající a mnohá jeho díla byla politicky tendenční. Ve druhé polovině šedesátých let byl uměleckým ředitelem Státní opery Brno. Snažil se o popularizaci vážné hudby a napsal řadu metodických a popularizačních publikací. Organizoval koncerty pro školy, připravoval a uváděl populární rozhlasový pořad Hovory o hudbě.

Miroslav Barvík se poprvé oženil v roce 1944 s Věrou Dvorskou, se kterou měl dva syny. Od roku 1959 žil v manželském svazku s operní pěvkyní Sylvií Kodetovou a rok po svatbě se jim narodila dcera. Svůj život prožil v Brně. Na svůj domov v Lužicích a v Hodoníně však nezapomněl a rád se sem vracel nejen kvůli své téměř dvacetileté umělecké patronaci nad Lidovou školou umění v Hodoníně, ale také za svými příbuznými a kamarády z hodonínské reálky.

Miroslav Barvík zemřel v Brně 2. března roku 1998.